Jsme dnes národem, který by odvrátil ruskou invazi?

NE – odpovídám rovnou v jasném pokusu o provokaci. Něco takového vyžaduje totiž odhodlání a schopnost obětovat se, sílu a touhu bojovat. V moderních dějinách český národ nic takového neprokázal, a ta hrstka statečných musela kvůli boji za vlast emigrovat a nezřídka byla za to i potrestána. S výročími, jako je 21. srpen 1968, hlavně vzpomínáme nad černobílými fotografiemi, jak nás kdo zradil a jak báječně a slušně jsme šli na porážku. A ještě si v koutku duše dokazujeme, že to vlastně ani jinak nešlo.

Kdopak to prijel bez pozvání? archiv

Pojem obrana vlasti nám zní ufonsky. Jsem z generace, pro kterou bylo přání vyhnout se vojně velmi vlastní, protože služba představovala děsivou ztrátu času (1–2 roky), spojenou často s ponižováním i s kontaktem s  mentálně opožděnými oficíry. Byl to tuším Ivan Medek, který se pohoršoval nad prohlášením mladého muže, který i po listopadu 1989 usiloval o modrou knížku. Medek měl pro něco takového pochopení za éry komunismu, ale nyní máme přece demokracii. Snad...

Jenže ono se mnohé nezměnilo. Stále je vztah mezi občanem a státem soubojem, kdo z koho. Není to jen degenerací lidí, které komunisté vychovali v zásadě, kdo neokrádá stát, okrádá rodinu. Ten vztah je oboustranný a tento stát často terorizuje a rozděluje občany, místo aby je chránil a spojoval. Jen si vezměte, jak své klienty okrádaly a stále mnohé okrádají velké banky na všemožných poplatcích, stát také v podstatě připouští i lichvu na nehorázné úroky. Přitom když neplatí své pohledávky velká firma nebo státní instituce, je trpělivost veliká, když nezaplatí jednotlivec, přijde exekutor. Tento stát navíc připustil neuvěřitelné výhody pro jedny na úkor druhých. Jak je možné, že tolik let si mohou jedni lidé užívat státem regulované nájemné a platit na bydlení jednu dvacetinu nebo méně ze svého platu, zatímco jiní museli za bydlení platit polovinu nebo více ze své mzdy aniž by se lišili výší příjmů? A jak k tomu přijdeme, že ztráty vlastníků domů s regulovaným nájmem zaplatíme všichni?

Individuálních příkladů, nad nimiž zůstává rozum stát, najdeme plno. Stále z toho vychází souboj my a oni. Stát tak není nějaký společný chrám, instituce politického národa, ale spíš něco jako banka na divokém západě, do které všichni musíme odvádět peníze, ale o tom, kdo si je bude užívat, rozhoduje ta či ona parta pistolníků, která ji obsadí. A protože přeci jen platí nějaké zákony a ti pistolníci nemohou vybrat trezor a zmizet, tak alespoň nakupují podivně předražené stíhačky a dálnice.

A tohle máme bránit s nasazením života? Je těžké si něco takového představit. Bránit zkorumpovanou politickou elitu, která se sice neumí shodnout na důchodové reformě, ale přes všechny sliby lpí na svých trapných privilejích, jež jim zajišťují nedotknutelnost před zákonem a nemalé prebendy kromě slušného platu. Nebo máme bránit stát, který vyplácí tučné výsluhy a příplatky k důchodu důstojníkům komunistické armády a různým estébákům, zatímco hrdinové z 2. světové války umírali s mizernými důchody na následky věznění v komunistických lágrech stejně jako političtí vězni následující éry, které neodškodnila ani ta naše demokracie?

Podle toho, jak se projevuje národní hrdost a vlastenectví bychom se možná měli vrhat na případné nepřátelské tanky s výkřiky: „Za Karla Gotta a včelku Máju!“ nebo „Za Jágra a Nagáno!“ nebo něco s pivem?

Jistěže ne. Tak nějak doufáme v benešovské prosliznutí dějinami, aniž bychom si – nedej Bože – pohněvali Rusa a například postavili imperialistický radar. A když přitom sousedovi chcípne koza, bude jen dobře.